„I když kanál odstavujeme v pravidelných cyklech čtyřikrát do roka, nikdy jsme zatím nekontrolovali stav jeho betonového ostění. Nebylo to totiž zapotřebí, neukládala to žádná legislativa a navíc štola byla zkontrolována poměrně nedávno, a to v roce 1994. Tehdy byla znovuzprovozněna zrekonstruovaná malá vodní elektrárna Želina a kanál se musel vyčistit a tudíž i případně opravit,“ říká Antonín Volák, vedoucí odboru zabezpečení ETU I a provozu malé vodní elektrárny Želina. Pokud se spustí stavědlo na horním konci kanálu a na dolním naopak zvedne, stane se tak díky dohodě s Českým rybářským svazem, podle které je zapotřebí dvakrát do roka dostat rybí potěr ze štoly a hlavně betonového bazénu, z něhož jde voda na Francisovy turbíny, ven do volné řeky. „My tak ovšem činíme ne dvakrát, ale pro jistotu čtyřikrát do roka.“

Podle Marka Krupičky, vedoucího oddělení péče o zařízení strojovny a teplárenství Elektrárny Tušimice, nebyl zatím důvod přívodní kanál kontrolovat. Je totiž zcela zaplněný vodou a tudíž i pro veřejnost nepřístupný. „Je to vlastně 3,5 metrů vysoká ve skále razená štola, která pak byla pokryta betonovým ostěním. Tato první vstupní kontrola ukáže, zda bude zapotřebí něco opravit a za jak dlouho pak proběhnou další prohlídky.“

Trvalo zhruba dvacet minut než byl přívodní kanál vypuštěn, i tak se ovšem odborníci z Hlavní báňské záchranné stanice v Mostě a zodpovědní pracovníci Skupiny ČEZ prodírali po lýtka ve vodě 166 metrů proti dravému proudu. Kontrolovali přitom jak boční stěny, tak i klenbu. Štolou i křižovali, aby zjistili, zda je v pořádku i její dno. „Objevili jsme několik míst vymletých vodou, hlavně na začátku kanálu. Velikost těchto kavern časově odpovídá dosavadnímu působení vody na ostění. Bude zapotřebí to opravit,“ konstatoval po skončení prohlídky Miloslav Krejčo, vedoucí báňský inspektor Obvodního báňského úřadu v Mostě.

Společně se svými kolegy se s přítomnými zástupci energetické společnosti dohodli, že další prohlídka se uskuteční v červnu. „Pokud je nutná oprava zařízení, musí před tím proběhnout ještě jedna prohlídka za přítomnosti odborníka. Ten vyhodnotí rozsah poškození a v odborné zprávě navrhne i způsob řešení,“ vysvětlil Miloslav Krejčo. Po skončení opravy pak proběhne další prohlídka a vzhledem k tomu, že přívodní kanál je objekt nepřístupný veřejností, dočká se podle vyhlášky opětovné kontroly svého stavu až za deset let.

„Protože můžeme krátkodobě přívodní kanál uzavřít kdykoliv, dohodli jsme se, že čím dřív proběhne prohlídka přizvaného odborníka, tím lépe. Na základě jeho vyjádření pak vypíšeme klasické výběrové řízení. Dokud nerozhodne odborník, je předčasné spekulovat o nákladech na opravu i jejím způsobu,“ uzavřel za Skupinu ČEZ Antonín Volák.

Malou vodní elektrárnu Želina nechalo vybudovat za 680 000 rakouských korun město Kadaň, zprovozněna byla 6. dubna 1908. Na svou dobu velice dobře vybavena. Ve dvou horizontálních kašnách byly umístěny dvojité Francisovy vodní turbíny, každá o výkonu 294 kW, které poháněly dva generátory. Vodu na turbíny přiváděl 166 metrů dlouhý tunel od želinského jezu. Brzy však nestačila uspokojit vzrůstající požadavky města a okolních obcí na odběr elektřiny. I když každoročně přinášela slušný zisk, začali Kadaňští uvažovat o výstavbě nové vodní elektrárny v nedalekých Lomazicích. Ta byla zprovozněna v roce 1925. „Stará“ vodní elektrárna v Želině tak přestala sloužit svému účelu a stala se jen jakýmsi vstupním a čistícím objektem pro lomazickou elektrárnu, k níž vedl od Želiny téměř sedmikilometrový vodní tunel. Lomazická elektrárna dnes neexistuje.V roce 1965 musela ustoupit Nechranické přehradě.

Malá vodní elektrárna Želina ale mezitím chátrala, byla totiž ponechána svému osudu, a to jak samotná stavba, tak i její technické vybavení. Prakticky se tak znovu narodila v roce 1991, kdy bylo rozhodnuto o její obnově. Znovuzprovoznění se dočkala v roce 1995, přičemž nejdříve proběhla rekonstrukce jezu Želina a poté celé malé vodní elektrárny. Obě původní dvojité Francisovy turbíny byly repasovány a nově instalovány na původní místo. Celkové náklady vynaložené na stavbu nového jezu, jezové klapky, stavidel na vtoku do kanálu a rekonstrukci vlastní elektrárny, včetně jejího vybavení činily na 55 milionů korun.

Původně městskou elektrárnu později vlastnily Severočeské rozvodné závody Děčín, poté podnik Elektrárny SSM Tušimice a následně zase město Kadaň. To nakonec Želinu opět svěřilo do trvalého užívání Elektrárnám Tušimice. Dnešní Skupina ČEZ tak vlastní jednu z unikátních technicko-historických památek na vodních tocích v Česku.

Maximální výkon malé vodní elektrárny Želina je podle průtoku vody 450 kW. Od svého znovuzprovoznění v roce 1994 až do 31. prosince 2007 dodala do rozvodné sítě 31 913 MWh elektrické energie, což odpovídá úspoře 28 721 tun uhlí. Vyrobenou energii Želina v letech 1995 až 2007 by tak za rok spotřebovalo 9 118 domácností, budeme-li brát v úvahu, že průměrná spotřeba elektrické energie v ČR je 3,5 MWh na domácnost a rok. Ústeckému kraji by v současnosti stačila tato energie na dva dny. Stowattových žárovek, které by vydržely nepřetržitě svítit jednu hodinu, by pak bylo 319 130 000 a při maximálním denním výkonu elektrárny 450 kW by nepřetržitě svítilo 4 500 stowattových žárovek.