„Tyto příklady ukazují na dlouhodobý význam energetických lokalit. Je naším logickým zájmem tato území s veškerou infrastrukturou, sítěmi, personálem a vazbami na region využívat také nadále. Proto i do budoucna, kdy se budou odstavovat některé uhelné bloky, pro které již nebude dostatek uhlí, počítáme s dalším využitím těchto lokalit,“uvedl Ladislav Štěpánek, člen představenstva a ředitel divize klasická energetika ČEZ.

Trojice více než stoletých elektrárenských babiček využívajících energii z vody vyrobila v loňském roce 4 523 MWh elektřiny, a dodaly tak ekologickou elektřinu pro více než 1 800 českých domácností. „I přes svůj pokročilý věk zůstávají tyto elektrárny spolehlivými zdroji. Slouží i jako vzor českého umu a technické zručnosti. Vždyť třeba želinské turbíny jsou stále původní, stejně jako většina zařízení na Čeňkově pile,“ doplňuje generální ředitelka ČEZ Obnovitelné zdroje Martina Ungrová.

Znovuzrození Želiny

Nejvíce svíček na dortu – rovných 110 – letos 6. dubna sfoukla malá vodní elektrárna Želinav Ústeckém kraji. Myšlenka využít k zásobování města Kadaně elektrárnu na řece Ohři vznikla již v roce 1902, o tři roky později dali kadaňští radní zelenou zařízení se dvěma horizontálními Francisovými turbínami (2 x 294 kW). Vznikl 2,9 metru vysoký betonový jez, vodu na turbíny přiváděl 166 metrů dlouhý tunel vyražený do skalnatého břehu v meandru řeky. Výstavba trvala tři roky a stála 680 000 rakouských korun. Želina však poměrně brzy přestala rostoucí poptávce Kadaně stačit, a tak ji v roce 1925 doplnila a následně zcela nahradila větší a výkonnější elektrárna v nedalekých Lomazicích. Vodní elektrárna v Želině se stala pouhým vstupním a čisticím objektem pro tu lomazickou (ta byla později v roce 1967 zatopena Nechranickou přehradou). K obnově elektrárny Želina došlo na počátku devadesátých let a v roce 1995 byla elektrárna opět slavnostně uvedena do provozu s repasovanými původními turbínami.

Od svého „znovuzrození“ vyrobila Želina 47 976 MWh ekologické elektřiny, což by pokrylo roční spotřebu více než 19 tisíc domácností. Pro srovnání: Hučák od roku 1996 vyrobil 69 378 MWh elektřiny a Čeňkova Pila 13 086 MWh. Pod křídly Skupiny ČEZ se Želina dočkala i rozšíření – před dvěma lety jí přibyly dvě unikátní vírové turbíny vyvinuté ve spolupráci ČEZ s českými vědci z VUT Brno právě pro řeky s nízkým spádem a průtokem. „Celkový instalovaný výkon obou vírových turbín činí 29 kW. Je zde tedy možnost vyrobit ze stejného množství protékající vody dalších zhruba 200 MWh za rok, a pokrýt tak spotřebu téměř stovky domácností navíc,“ říká Otakar Tuček, ředitel elektrárny Tušimice, pod kterou malá vodní elektrárna Želina patří. Pozoruhodnou architektonickou i technickou památku lze i navštívit, rezervacenutná.

Secesní dáma a šumavský dříč

Shodný rok narození mají v rodném listě další dvě elektrárenské pamětnice: v roce 1912 začaly dodávat elektřinu Hučák na řece Labi v Hradci Králové i šumavská elektrárna Čeňkova pila na Vydře.

Východočeský secesní skvost Hučákbyl vybudován na Hučavém jezu – podle něhož získala elektrárna své jméno – v letech 1908–1911 a stál téměř 1,5 milionu rakouských korun. Původní vybavení tvořily tři Francisovy třístupňové turbíny s vertikální hřídelí, doplněné kvůli velmi proměnlivé průtočnosti Labe o dva rychloběžné stojaté parní stroje (každý o výkonu 400 koňských sil) a parní turbínu (1500-1800 koňských sil). Parní část sloužila do roku 1946, od té doby je Hučák čistě vodní elektrárnou. První velkou rekonstrukcí a modernizací včetně výměny turbín prošla elektrárna již v polovině 20. let minulého století, další generální oprava přišla na řadu až letos. „Zahrnuje kompletní opravu soustrojí turbín TG2 a TG3, převinutí generátorů a doplnění regulačních prvků regulátoru tak, aby byla umožněna plná automatizace systému řízení obou turbín,“ vysvětluje Martina Ungrová. V elektrárně dnes funguje také infocentrum zaměřené na obnovitelné zdroje energií.

Elektrárna Čeňkova pila nese jméno významného pražského podnikatele Čeňka Bubeníčka, který v polovině 19. století vybudoval na soutoku řek Křemelná a Vydra velkou pilu a sklad dřeva. Po jeho smrti přešla pila do majetku města Kašperské Hory a v roce 1912 byla přestavěna na vodní elektrárnu. Vybavení elektrické části soustrojí, např. generátor o výkonu 96 kW, samočinný regulátor napětí, ochrana proti přepětí apod., bylo na tehdejší dobu velmi moderní. Strojní část je vybavena horizontální Francisovou turbínou o výkonu 125 koní od firmy J. M. Voith AG. Celá vodní elektrárna, pro kterou je voda přiváděna otevřeným derivačním kanálem, který se cca 50 m před budovou mění na dřevěný aquadukt, je vedena Ministerstvem kultury ČR v evidenci památkově chráněných objektů. Elektrárna prošla v letech 2005–2006 rozsáhlou modernizací. Samotná přízemní strojovna je jedno velké funkční muzeum, kde se zastavil čas. Díky pečlivé údržbě má dodnes každý možnost na vlastní kůži zažít atmosféru výroby elektřiny z počátku 20. století. Zařízení se totiž zachovalo v téměř původním stavu.

Trmice a Poříčí – od elektřiny k teplu

Jednou z nejstarších elektrárenských lokalit v České republice jsou také Trmice v severních Čechách. Elektrárna Trmice tam pro potřeby Ústí nad Labem začala vyrůstat v roce 1914, při vzniku Československa již jela dvě turbosoustrojí, každé o výkonu 6 MW a se čtyřmi kotly. Do začátku druhé světové války se Trmice rozrostly v 16kotlový kolos s šesti chladicími věžemi, s celkovým výkonem 59,8 MW. Stejně jako ve sklárnách a hutích měli zaměstnanci v tehdejším provozu – konkrétně na pracovišti odstruskování – vzhledem k prašnému, zakouřenému a horkému prostředí povoleno pít sedmistupňové pivo. Za jednu směnu se ho vytočilo až 250 litrů, v létě pak denně až šest hektolitrů. Pivo se běžně podávalo až do roku 1953.

Prvorepublikové kotle postupem času nahradily nové, výkonnější. Poslední byl odstaven v roce 1965. Stejný osud měly i původní turbogenerátory. V roce 1976 se Elektrárna Trmice mění na Teplárnu Trmice. Ta dnes zásobuje přibližně 27 000 domácností i řadu podniků v Ústí nad Labem a okolí.

Také v lokalitě Poříčí u Trutnova se elektřina vyrábí přes sto let. Elektrárna Poříčí I se začala stavět v roce 1912 a fungovala v letech 1914–1970. Původní výkon 4,5 MW se postupně navyšoval a vrcholného výkonu i výroby dosáhla elektrárna ve 30. letech, v roce 1945 pak poklesl z 26 MW na 6 MW. V letech 1964–1966 se víc než na elektřinu využívala na výrobu germania, poměrně vzácného polokovu do polovodičů. Od roku 1957 totiž v lokalitě začala fungovat Elektrárna Poříčí II se třemi turbogenerátory o jednotkovém jmenovitém výkonu 55 MW. V současné době jsou využívána dvě soustrojí a třetí je připraveno pro krytí dodávek pro případ dlouhodobých oprav. Elektrárna Poříčívyrábí elektřinu i teplo a zásobuje teplem město Trutnov a značnou část jeho okolí.

Energocentrum Vítkovice

Další z lokalit Skupiny ČEZ, která překračuje stovku odsloužených let, je Energocentrum Vítkovice, jehož historické kořeny sahají až do roku 1897, kdy archivní údaje datují vznik první elektroústředny, která se stala základem elektroenergetiky ve Vítkovicích. Výroba je zde úzce spjata s Vítkovickými železárnami, kde si prudký rozvoj válcoven a oceláren vyžádal dodávky velkého množství všech druhů energií. Proto v roce 1912 vznikl závod Elektrárna, do kterého byly soustředěny veškeré energetické zdroje železáren.

V současné době Energocentrum Vítkovice zásobuje elektřinou a teplem například ostravskou část Třineckých železáren, Vítkovice Holding, Vítkovickou Nemocnici i domácnosti v okolí. Elektřinu a teplo nyní vyrábějí dva černouhelné kotle o celkovém výkonu 182 MW, které společnost ČEZ ESCO od roku 2020 nahradí plynovou kotelnou se třemi kotly a kogeneračními jednotkami. Nové ekologické řešení výrazně sníží emise síry, dusíku, tuhých znečišťujících látek i oxidu uhličitého. Konkrétně klesnou ročně emise oxidů síry o 410 tun (100 %), oxidů dusíku o 228 tun (93 %), tuhých znečišťujících látek o 5,8 tuny (96 %) a C0₂ o 109 tisíc tun (81 %). Celková investice do ekologizace provozu Energocentra dosáhne 138 milionů korun.

Další prvorepublikové pamětnice mezi vodními elektrárnami ČEZ:

Les Království (Labe) – 1923 – Francisovy turbíny (2 x 1,105 MW)

Brno-Komín (Svratka) – 1923 – Kaplanovy turbíny (1 x 0,106 MW; 1 x 0,140MW)

Spálov (Jizera) – 1926 – Kaplanovy (původně Francisovy) turbíny (2 x 1,2 MW)

Přelouč (Labe) – 1928 – Kaplanovy a Francisovy turbíny (2 x 0,68 MW; 2X 0,49 MW)

Černé jezero (Úhlava) – 1930 – Peltonovy a Kaplanova turbína (1 x 1,5 MW; 1 X 0,37 MW; 1 X 0,04 MW)

Střekov (Labe) – 1936 – Kaplanovy turbíny (3 x 6,5 MW)

Vrané (Vltava) – 1936 – Kaplanovy turbíny (2 x 6,94 MW)

Pastviny (Divoká Orlice) – 1938 – Francisova trubína  (1 x 3 MW)