Malé elektrárny v českých zemích na přelomu 19. a 20. století vznikaly živelně pro potřeby průmyslu, zemědělství, ale i obcí a měst. Technické parametry byly z počátku značně roztříštěné: používal se stejnosměrný i střídavý proud (jedno, dvou i trojfázový), různé hodnoty napětí (120, 220, 380 voltů) i kmitočtů. Distribuce byla pouze lokálního charakteru, bez vzájemného propojení. Až nově vzniklé Československo soustavné elektrifikaci přikládalo veliký význam a vnímalo ji jako nezbytnou podmínku pro rychlý rozvoj samostatného demokratického státu.
V roce 1920 produkovalo elektřinu 6 200 výroben s průměrným výkonem 129 kW. Šlo o vodní elektrárny, zdroje na černé a hnědé uhlí, naftu, či plyn. „Současný energetický mix je mnohem různorodější než před sto lety. Máme také jádro, vítr, bioplyn, slunce, či biomasu. Tato diverzifikace prospěla větší energetické bezpečnosti,“ uvádí generální ředitel ČEZ Daniel Beneš.
Po vzniku republiky připadalo na 9,9 milionu obyvatel českých zemí 800 MW instalovaného výkonu. Většinu z toho tvořily závodní zdroje, jejichž výroba se spotřebovala přímo na místě. Výkon samostatných elektráren, vyrábějících elektřinu určenou přímo k prodeji, se pohyboval kolem 190 MW. Výroba činila 1 093 GWh ročně. Oproti tomu dnešní populace 10,6 milionu osob má k dispozici výkon 22 267 MW a roční produkci přes 87 tisíc GWh. Elektřiny má nyní Česko dostatek. Na počátku samostatného státu přitom byla situace opačná – do některých našich příhraničních oblastí dodávaly elektřinu německé a rakouské podniky.
Od malých elektráren k velkým a zpět
Titulem největšího zdroje se v roce 1918 pyšnila Holešovická elektrárna v Praze s výkonem 32 000 koňských sil, což odpovídá necelým 24 MW. Následovaly severočeská elektrárna Trmice a východočeská elektrárna v Poříčí. V obou lokalitách má Skupina ČEZ elektrárnu dosud. Pro rychlejší a levnější postup elektrifikace republiky se jevily vhodnější větší zdroje, postupně tedy můžeme sledovat nárůst výkonů. Elektrárna Ervěnice na Mostecku v roce 1932 měla již 70 MW, elektrárna Komořany začátkem 50. let 210 MW. Blokové uspořádání umožnilo další koncentraci zdrojů (např. Mělník I měl 4 x 60 MW), v 60. letech navíc na scénu nastoupily 100 a 200megawattové bloky. Postupné zvyšování výkonu umožnil také technický a technologický pokrok – Československo patřilo k průkopníkům zavádění vysokých tlaků a teplot páry, či v automatizaci kotlů a vybavení velínů.
Dnes je největším českým zdrojem jaderná elektrárna Temelín s instalovaným výkonem 2 164 MW, tedy 90krát větším než zmíněná Holešovická elektrárna. Vedle rozšiřování či budování nových elektráren je další možností zvyšování účinnosti těch stávajících. „Instalovaný výkon Temelína i Dukovan jsme díky modernizacím, využití projektových rezerv a řadě technických opatření postupně zvýšili oproti původním parametrům o 530 MW. To je jako bychom postavili jeden velký uhelný blok, jen je ta elektrárna virtuální: bez emisí a bez záboru jediného metru půdy,“ doplňuje Beneš.
V současnosti lze opět sledovat boom malých elektráren provozovaných přímo na místě spotřeby: firmy renovují podnikové zdroje (vlastní využívá třeba petrochemický či sklářský průmysl), do malých elektráren investují obce (bioplynky, větrné parky), ale i domácnosti (solární systémy).
Energetické výzvy tehdy a nyní
Přestože jsme dosáhli v energetice neuvěřitelného pokroku, v současnosti řešíme podobné problémy jako naši předci před sto lety. Prvorepublikoví odborníci museli sjednocovat různorodou výrobní základnu, propojovat rozdrobené distribuční sítě a stanovovat závazné technické normy, které by umožnily bezproblémové zásobování obyvatelstva elektřinou. Intenzivně také řešili dovozy elektřiny z Německa – zatímco počátkem 20. let tlačil náš soused na jejich zvyšování, čeští politici naopak měli zájem o co největší výrobní samostatnost.
Také dnes se energetici zabývají způsoby, jak do stávající energetické soustavy zakomponovat nové zdroje, především ty obnovitelné, jak posílit distribuční sítě nebo jak se vypořádat s tím, že se stírají hranice mezi výrobci a spotřebiteli. Výzvou do budoucna je standardizace technických požadavků například v oblasti elektromobility, chytrých sítí, či bateriových úložišť. Zásadní proměnu současné energetiky slibuje i postupné uzavírání uhelných elektráren a jejich náhrada nízkoemisními zdroji. ČEZ touto významnou změnou prochází postupně již řadu let. Od roku 2012 vyrábí většinu své elektřiny v Česku v bezemisních zdrojích, přičemž v době vzniku ČEZ v roce 1992 vyráběl ještě 73 procent elektřiny z uhlí.