Hlavně o alchymii |
| Obsah >>> |
Démokritos z Abdér
Na západním pobřeží Turecka najdeme dodnes zříceniny významného centra antické vzdělanosti - města Milétu. Kolem roku 624 př. n. l. se v něm narodil matematik Tháles (kdo by neznal Tháletovu větu o kružnici nad přeponou pravoúhlého trojúhelníka) a působil zde i filozof Leukippos, který stál u zrodu představy o atomech. Jeho žák a pokračovatel Démokritos (asi 460 př. n. l. - 370 př. n. l.) pocházel ze severořeckého města Abdéry. K pojmu "atom" dospěl logickou úvahou: kdybychom dělili nějaké těleso donekonečna, vzniklo by "nic". Pokud bychom chtěli z "ničeho" toto těleso opět sestavit, nepodařilo by se nám to. Z toho Demokritos udělal závěr, že všechna tělesa jsou složena z drobounkých a dále nedělitelných částic, atomů, jejichž trvání je věčné. Z atomů se měla dokonce skládat i lidská duše. Podle Demokrita je základem světa prázdnota a atomy.
Milétské ruiny
Abdérské ruiny
Mince z Abdér
Démokritos se také věnoval vnímání barev a za základní barvy považoval bílou, černou, červenou a žlutozelenou. Ostatní barvy vznikají jejich sloučením. Zvuk považoval za zvláštní těleso a vnímání zvuku je podle něj pomalejší než vnímání světla. Důkazem mělo být například zpoždění mezi bleskem (světlo) a hromem (zvuk). Demokritovo rozsáhlé dílo se však zachovalo jen ve zlomcích.
Už ve starém Egyptě patřila alchymie k tajným chrámovým vědám. Vrcholným cílem praktické alchymie ve středověku mělo být vytvoření kamene mudrců, červeného prášku či tinktury k proměně obyčejných kovů, zejména olova ve zlato. S určitou nadsázkou bychom mohli říci, že se jednalo svým způsobem o historický předstupeň dnešní chemie. Rájem středověkých alchymistů byl pražský dvůr císaře Rudolfa II. (1552 - 1612), který byl proto nazýván "knížetem alchymistů". Většinou šlo o podvodníky, jakými byli např. A. Scotta a pověstný Eduard Kelley, známí i ze starého českého filmu Pekařův císař. K renomovaným alchymistům patřil anglický přírodovědec a lékař John Dee, pro kterého nechal Vilém z Rožmberka v Českém Krumlově, Prachaticích a Třeboni zřídit alchymistické laboratoře.
Rudolf II. byl špatný politik a neschopný panovník, ale byl také milovník života, vzdělaný mecenáš umění esoterických věd včetně alchymie. Díky němu se v 17. století stala Praha významným evropským kulturním a hospodářským centrem. Na konci života už mu patřil jen pražský Hrad, několik zámků v Čechách a císařská koruna. Vliv na dění ve své říši však už neměl žádný.
P. J. Faber ve svém spise z r. 1713 podává takovouto chrakteristiku: "Alchymie učí o božské substanci, která je spirituálně přítomna ve všech věcech. Prostřednictvím alchymických operací pak demonstruje, jakým způsobem má být extrahována a separována ze směsi rozložitelných elementů, aby dosáhla téměř nekonečně mnohých sil, které jí jsou propůjčeny Stvořitelem. Proto tedy právem zasluhuje jména jediné přirozené filosofie, neboť je oporou, základem a kořenem všech stvořených věcí a přitom nám zároveň podává návod, jak je máme očistit a povznést." V porovnání se střízlivým jazykem současné vědy jsou alchymistické cíle popsány opravdu velmi poeticky.
Vlastní proces alchymické proměny vycházel z teze "Solve et coagula" (odděluj a zhušťuj). Jejím znakem byla dvojitá spirála a šlo v podstatě o neustálé očisťování, rozkládání a skládání původní látky. K tomu sloužily alchymistické nádoby (tavicí, destilační, cirkulační atd.) a pece, z nichž nejdůležitější byl tzv. athanor, základní pec. K proměnám docházelo za působení alchymických činitelů. Byly to různé druhy alchymického ohně, k nimž patřila i vodní lázeň a hnití. Prostředí, ve kterém docházelo k alchymistickým operacím s předmětem, se nazývalo "filosofické vejce". Alchymistických operací byla dlouhá řada, od omývání látky ve vodě nebo jiné tekutině (abluce) až po několik způsobů destilace, fermentace, sublimace, purifikace a další.
