Úvodní stránka
Skleníkový jev
Energie, vyzařovaná Sluncem do okolního prostoru, je nepředstavitelně velká - každou sekundu je to 3,8.1026 J neboli 380 000 000 000 000 000 000 000 000 J. I když Země zachytí z celkové vyzářené energie „jen“ asi 180 000 000 000 000 000 J neboli 1,8.1017 J, pořád je to hodnota obrovská. Tato energie je přibližně 15 000 krát větší, než jsou současné energetické potřeby lidstva! Přibližně čtvrtina dopadajícího záření se odráží od atmosféry a mraků do vesmíru, kolem 20 % se pohltí v atmosféře a zbytek dopadá na zemský povrch. Je jím pohlcen a přemění se na teplo nutné pro vznik a udrýení života na Zemi.
Vyhřívání zahradního skleníku je způsobeno tím, že viditelné světlo prochází sklem téměř bez pohlcování, zatímco tepelné záření je sklem pohlcováno a odráženo. Sluneční  záření prochází skleněnými stěnami a je pohlcováno půdou a rostlinami ve skleníku. Energie světelného záření se mění na energii dlouhovlného tepelného záření a půda se zahřívá. Tepelné záření nemůže přes skleněné stěny unikat do okolního prostředí. Proto se teplota uvnitř skleníku zvyšuje. Podobnou konstrukci mají také solární kolektory, ve kterých se energie slunečního záření mění na teplo zahřívající vodu.
Ze Slunce k nám přichází energie ve formě světelného záření s malou vlnovou délkou a ohřívá Zemi. Část této energie se spotřebuje na udržení koloběhu vody v přírodě, na vznik větru, fotosyntézu a další přírodní děje. Zemská atmosféra se do jisté míry chová jako stěny skleníku: některé plyny (říká se jim skleníkové) pohlcují a odrážejí teplo vyzařované zemským povrchem a brání tak jeho nadměrnému ochlazování. Tento jev byl pro svou podobnost s principem skleníku nazván skleníkovým jevem. Kdyby v atmosféře skleníkové plyny nebyly, klesla by tepelným vyzařováním teplota povrchu Země o 33 °C a místo současných 15 °C by byl roční teplotní průměr jen -18 °C. To by zcela změnilo podmínky pro život na naší planetě.  Z tohoto hlediska je tedy skleníkový jev přirozený a užitečný. Nejdůležitějšími skleníkovými plyny v atmosféře jsou vodní pára, oxid uhličitý, metan a oxidy dusíku.
Člověk však svou činností porušuje přírodní rovnováhu. Do atmosféry se dostává čím dál víc skleníkových plynů, skleníkový jev je stále výraznější. Země přijímá víc energie slunečního záření, než jí vyzařuje formou tepelného záření a začíná se pomalu přehřívat. Hlavní nebezpečí představuje oxid uhličitý, který vzniká především spalováním fosilních paliv (domácnosti, tepelné elektrárny, doprava). Také odlesňování, hlavně zvýšená těžba tropických deštných pralesů, vede k přibývání oxidu uhličitého v atmosféře. Koncentrace metanu a NO2 v atmosféře se zvyšuje díky rostoucí zemědělské výrobě a spalování biomasy. Průměrná teplota celé planety se během 20. století zvýšila asi o 0,6 °C a během 21. století by mohla vzrůst o další 2 až 3 °C.
Většina zářivé energie přicházející k nám ze Slunce je pohlcena zemským povrchem a přemění se na teplo. Nejvíc záření pohlcují tmavá tělesa, kyprá půda, lesní porosty, tmavé skály. Nejméně se zahřívají tělesa lesklá a světlá, například křídové útesy nebo sníh. Nedaleko moravské obce Mohelno, v těsné blízkosti Jaderné elektrárny Dukovany, je přírodní rezervace Mohelenská hadcová step. Hadec je tmavý nerost a u Mohelna vytvářejí hadcové skály temný amfiteátr obrácený k jihu. Skály silně pohlcují sluneční záření, zahřívají se mnohem více než okolí. V rezervaci vzniklo zcela zvláštní klima se vzácnými teplomilnými rostlinami a živočichy, které už pár desítek metrů odtud nenajdeme.
|