„Slovo minimálně je namístě, protože než jsme díky Nadaci ČEZ mohli zakoupit fotopasti a během jejich instalace či výměny po naplnění fotkami i začít kroužkovat mladé, pozorovali jsme dění v sokolích budkách a kolem nich jen speciálními dalekohledy. Takže nám mohlo nějaké mládě uniknout. Rovněž u loňských mláďat je toto slovo aktuální, neboť jak pro lidi, tak i pro sokoly byl rok 2020 nějaký podivný. Všechny páry tokaly, samice inkubovaly a seděly na vejcích, přičemž samci jim nosili potravu. Ale jen čtyři zahnízdění s  jedenácti prokázanými mláďaty lze považovat za úspěšná,“ říká Václav Beran, výzkumný pracovník ALKA Wildlife, o. p. s., jinak také zoolog a kurátor sbírky Muzea města Ústí nad Labem. 

Jak dále poznamenal, v roce 2020 probíhalo sledování sokolů stěhovavých v lokalitách Dětmarovice, Dukovany, Ledvice, Mělník, Počerady, Poříčí, Proboštov, Prunéřov, Temelín, Třeboradice, Tušimice a Trmice, a to od začátku února do konce září. Velmi slibné začátky zahnízdění pak skončily ve ztracenu v případě elektráren Počerady, Prunéřov, Tušimice a teplárny Trmice. Ve všech budkách přitom byla dvě až čtyři vejce.

„Zatímco u bývalé výtopny v Proboštově jsem s tím víceméně počítal, neboť mladý nezkušený pár se pokusil zahnízdit na ochozu komína v telekomunikační kabeláži, u ostatních nikoliv. Jenže při bližším ohledání byla vejce buď zastydlá nebo neoplozená, případně úplně zmizela. Minimálně v jednom případě také došlo k výměně partnera. Ne o všech párech se přitom dá říct, že jsou nezkušené, zvláště když před tím byly schopny vyvést až čtyři mláďata. Navíc nahoře měly klid a klimatické podmínky byly rovněž vcelku příznivé. Prostě je to záhada, ale tak to v přírodě bývá. Když nejde o lidské rušení, což v tomto případě nejde, považuji to za přirozené,“  dodává ornitolog.

Další pomyslný zářez, a to hned dva, si tak za sever Čech může udělat jen Elektrárna Ledvice. Jedno mládě měli středočeští sokoli z Elektrárny Mělník a stejně jako předloni hned čtyřmi potomky se mohl pochlubit pár hnízdící na komínu v areálu Třeboradice, který v rámci Skupiny ČEZ (stejně jako Elektrárnu Mělník) spravuje společnost Energotrans. Elektrárna Dětmarovice na severu Moravy a Elektrárna Poříčí ve východních Čechách se opět staly domovem poštolek. V obou lokalitách jsou nainstalovány sokolí budky již od roku 2016. Sokol stěhovavý v nich však vloni nebyl vůbec pozorován. 

 „Rájem pro poštolky byly několik let po sobě i obě jaderné elektrárny Dukovany a Temelín. Vloni ovšem byly budky na ochozech ventilačních komínů v obou jaderkách osídleny již sokolími páry. I když oba zahnízdily, mladé vyvedl jen ten dukovanský, za to hned čtyři. Byli první a společně s  kroužky dostali i jména Pankrác, Servác, Bonifác a Žofie, která pro ně vybrali zaměstnanci elektrárny. Po Ledvíkovi z Elektrárny Ledvice, který mimochodem již podruhé osídlil se svou družkou budku v Počeradech, má tak Skupina ČEZ už pět pojmenovaných sokolů, přičemž podle kroužků budou známy i jejich další osudy. Třeba o dukovanském Pankrácovi je známo, že byl nalezen se zraněným křídlem u Vlasatic, tedy 29 kilometrů od elektrárny, a byl umístěn do Záchranné stanice Rajhrad, kde byl následně léčen,“ přiblížil Václav Beran.

Podle něj má podpora hnízdění vysoce ohrožených sokolů v elektrárenských lokalitách Skupiny ČEZ smysl, zvláště když v celé České republice je prokázáno hnízdění zhruba stovky sokolích párů. Letos proto počítá s instalací dalších budek na vytipovaných výškových stavbách, především na komínu bývalé výtopny ČEZ Teplárenské v Proboštově. „Opakuji to již po několikáté. S trochou nadsázky lze ČEZ považovat za největší sokolí farmu v republice. Jsem rád, že vedení společnosti nám ornitologům vychází ve všem vstříc a že v jednotlivých elektrárnách se snaží, aby sokolí páry měly po zahnízdění klid. Lidský faktor je tedy nikde neohrožuje. A vše ostatní je již na matce Přírodě,“ uzavírá Václav Beran.

Ota Schnepp , mluvčí Skupiny ČEZ pro severozápadní a střední Čechy