„Počítali jsme s klasickou rekultivací. Její první dvě fáze přitom opravdu klasicky probíhaly. Asanace celého území například obnášela demolici technických staveb, vyplnění nedoplavených prostor a tím i stabilizaci a zabezpečení celého území. Technická část pak probíhala ve znamení tvarování, různých terénních úprav a navezení ornice. Místo smíšeného lesního porostu a vhodných křovin nám ovšem vzhledem k výskytu okáče metlicového odborníci doporučili, abychom v poslední fázi rekultivace šli spíše cestou maďarské pusty, tedy jakési středoevropské stepi. Dokonce nechtěli, abychom odvezli zbytky betonu, který zde zůstal po demolici objektů. Naopak jsme z nich a také z kamenů měli vytvořit jakési mohyly coby útočiště pro motýly, což se i stalo“ říká František Dragomir, ekolog Elektrárny Tušimice.

Dalším doporučením pro zachování okáče metlicového byla blokace růstu nepůvodních rostlin a zamezení zarůstání území monotónním porostem třtiny křovištní. Naopak zachovat se měla kostřava drsnolistá. Samozřejmostí se pak již před šesti lety stala disturbance terénu, laicky řečeno vláčení či přiměřené shrnování drnu pro udržení iniciačních stádií stepních trávníků, pomocí mnohačetného smíšeného stáda ovcí a koz.

„Dle odborných doporučení jsme mohli nechat rozjezdit terén těžkou zemědělskou technikou, případně motorkáři nebo čtyřkolkami či aplikovat omezené řízené vypalování trávy. Už jen proto, že bychom ve všech případech ohrozili i jiné drobné živočichy a také vzácnější flóru, jsme šli třetí a hlavně nejvíce ekologickou cestou - spásáním trávy a narušování drnu stádem ovcí. Tuto metodu živých sekaček tak ve spolupráci s majitelem ovcí a koz aplikujeme už šestým rokem,“ dodává František Dragomir.

Smíšené stádo ovcí a koz tak od konce dubna opět spásá travní porost na zrekultivovaném území. Na starost ho mají již třetím rokem pastevkyně Marie Hamáková, případně její maminka Andrea. Buď se podle svých jiných aktivit na pastvě střídají, nebo jsou zde někdy i společně. „Již kolem šesté hodiny vyháníme stádo na pastvu. Pomáhají nám při tom Debie a Abe, foneticky Debí a Ejbí, což jsou fenky border kolie. Ovce i kozy se pasou zhruba tři hodiny a poté je naženeme do košáru. V této oplocence mají dostatek prostoru se stínem a vodou. Různě v ní polehávají a hlavně přežvykují. Odpoledne, když pomine největší sluneční nápor, se vše opakuje. Čím víc přitom je v letních měsících teplo, tím dříve ráno musíme stádo vyhánět, aby si pak co nejdéle užilo stínu v košáru. Odpolední pastva je pochopitelně naopak o pozdních možná i večerních hodinách,“ říká Marie Hamáková.

Jak dodává, miluje přírodu a klid v ní, což je v případě pastevectví ta správná kombinace. Stejně je na tom i její maminka Andrea, původním povoláním ekonomka: „Většinou se zde podle potřeby střídáme. Na jednu stranu je to krásná práce a romantika zároveň, na druhou stranu ovšem musíte být stále ve střehu, což obnáší zase spoustu adrenalinu. Navíc zde máte jen základní vybavení k přežití, ale právě takový život v přírodě, který mám velmi ráda, musí být. Naštěstí lásku k přírodě máme v sobě všichni, takže zbytek rodiny nás absolutně podporuje.“

Jak ještě paní Andrea na sebe prozradila, její další pracovní náplní je lektorování hudebních kurzů Yamaha – Hudba pro radost pro malé děti s rodiči. Byla to pak právě ona, kdo k pastevectví přivedl i dceru Marii. „Studovala na České zemědělské univerzitě v Praze rozvoj venkovského prostoru. Její diplomová práce se týkala právě okáče metlicového, a tak jsem se dohodli, že se budeme střídat, aby mohla přímo na místě kriticky ohrožený druh motýla monitorovat.“