Mé ideály, které přede mnou vždy zářily a znovu a znovu mě naplňovaly radostnou životní odvahou, bylo dobro, krása a pravda. Kdybych necítil, že se shoduji se stejně smýšlejícími, kdybych se nezabýval objektivním, na poli umění a vědeckého bádání věčně nedostižným, jevil by se mi život prázdný. Všední cíle lidského snažení, majetek, zevní úspěch a přepych se mně od mých mladých let zdály hodny opovržení.
 
Nejkrásnější, co můžeme prožívat, je tajemno. To je základní pocit, který stojí u kolébky pravého umění a vědy. Komu to není známo, kdo se neumí divit, neumí žasnout, ten je tak říkajíc mrtev a jeho oko je vyhaslé ...
 
Jak pozoruhodná je situace nás, dětí země! Každý je zde na krátké návštěvě. Neví k čemu, ale leckdy myslí, že to cítí. Z hlediska denního života bez hlubšího uvažování však víme: Jsme tu pro druhé lidi, především pro ty, na jejichž úsměvu a blahu zcela závisí naše štěstí, potom však i pro ty mnohé nepoznané, s jejichž osudem nás váže pouto společného cítění.
 
Četné jsou katedry, ale málo je mourdých a ušlechtilých učitelů. Četné a velké jsou posluchárny, ale málo je mladých lidí, kteří upřímně žízní po pravdě a spravedlnosti. Hojně uštědřuje příroda své tuctové zboží, jemnější však vytváří zřídka. To víme všichni, proč tedy naříkat? Nebylo tomu tak vždy a nebude to tak vždy? Jistě je tomu tak a musíme od přírody příjímat, co nám dává, jaké to zrovna je. Ale vedle toho žije i duch času, smýšlení vlastní generaci, které se přenáší z člověka na člověka a dává společenství charakteristický ráz. Na proměnách tohoto ducha času si každý musí odpracovat svůj malý podíl.
 
Na přelomu století považovali teoretičtí fyzikové všech národností H. A. Lorentze za vedoucího ducha, a to právem. Všechno, co pocházelo od tohoto vynikajícího ducha, bylo jasné a krásné jako dobré umělecké dílo a člověk měl dojem, že od něho vše vychází tak bez námahy a lehce, jako jsem to u nikoho jiného nezažil. Znamenal pro mne osobně víc než všichni ostatní, kdo mě potkali na mé životní pouti.
 
Smím začít politickým vyznáním? Zní: Stát je pro lidi, a nikoli lidé pro stát. O vědě lze říci totéž co o státu. To jsou stará hesla, ražená takovými lidmi, kteří považují lidskou osobnost za nejvyšší lidskou hodnotu. Styděl bych se je opakovat, kdyby vždy znovu neupadaly v zapomenutí, zvláště v naší době organizace a šablony. Za nejdůležitější úkol státu považuji chránit jednotlivce a umožňovat mu, aby se rozvíjel v tvůrčí osobnost. Máme státu přinášet jen takové oběti, které prospívají svobodnému rozvoji lidských jedinců.
 
Jak důležité je zajistit mezinárodní mír, poznali opravdu znamenití lidé dřívějších generací. Ale vývoj techniky v naší době z tohoto mravního postulátu činí existenční otázku dnešního civilizovaného lidstva a aktivní účast při řešení mírového problému se stává věcí svědomí, které se nemůže vyhnout žádný člověk vědomý si mravní odpovědnosti.
 
Při výrobě atomové pumy jsem se zúčastnil jediným činem: podepsal jsem list prezidentu Rooseveltovi, v němž bylo zdůrazněno, že je nutno zahájit ve velkém pokusy, aby se prozkoumala možnost vyrobit atomovou pumu. Byl jsem si ovšem vědom děsivého nebezpečí, které úspěch tohoto podnikání pro lidstvo znamenal. Ale k tomuto kroku mě přiměla pravděpodobnost, že Němci možná pracují na témže problému s vyhlídkou na úspěch. Nezbývalo mně nic jiného, ačkoli jsem vždy byl přesvědčený pacifista. Zabíjet ve válce není podle mého přesvědčení o nic lepší než obyčejná vražda.
 
Poslední generace nám ve vysoce vyvinuté vědě a technice daly do rukou nadmíru cenný dar, který umožňuje osvobodit život a zkrášlit jej, jako to nebylo dopřáno žádné z dřívějších generací. Ale tento dar přináší pro naši existenci také nebezpečí, které ještě nikdy nebylo tak hrozivé. Více než kdy dříve závisí osud civilizovaného lidstva na mravních silách, které je schopno vyvinout. Proto úloha, která je uložena naší době, není snad lehčí než úlohy, které řešily poslední generace.
 
Válka je vyhrána, mír však nenastal. Velmoci, v boji jednotné, jsou nyní při jednání o míru rozděleny. Světu se slibovalo, že bude zbaven strachu, ale ve skutečnosti strach od konce války děsivě vzrostl. Světu se slibovalo, že bude zbaven nouze, avšak rozsáhlé části světa jsou vystaveny hladomoru, zatímco jiné žijí v nadbytku. Národům se slibovalo osvobození a spravedlnost. Byli jsme však a ještě dnes jsme svědky skličující podívané na „osvoboditelské“ armády, střílející do národů, které se dožadují nezávislosti a sociální rovnosti, a podporující v oněch zemích silou zbraní takové strany a osobnosti, které se jeví jako nejvhodnější, aby sloužily mocenským vrstvám. Teritoriální otázky a spory o moc, znovu a znovu postaru vyvstávající, stále ještě mají vrch nad základními požadavky všeobecného blaha a spravedlnosti.