Historie parního stroje:
Využitím vody a páry pro pohon různých strojů, mechanizmů i hříček se již tři století před Kristem zabýval mechanik Ktesibios a proslulý filozof a matematik Archimedes. Myšlenka využití páry poté na dlouho zapadla a tak teprve od 17. století došlo k znovuoživení pokusů. Ital Giovanni Branca (1571 - 1645) přišel v roce 1629 s principem parní turbíny. Další zásluhy má vynálezce tlakového hrnce Francouz Danis Papin (1647 - 1712). V jeho stopách kráčeli především Angličané - autor “ohňového stroje” Thomas Savery (asi 1650 - 1715) a jeho mladší krajan Thomas Newcomen (1663 - 1729) se svým “přítelem horníků”. V obou případech šlo o atmosférické parní stroje, to znamená, že píst vykonával práci, pouze když na něj působil tlak atmosféry. Další nevýhodou byla i prodleva, po kterou musel být ochlazován, a také nadměrná spotřeba paliva. Díky ní byl provoz strojů mimo doly prakticky nemožný. A tak se dlouho očekávaným motorem průmyslové revoluce stal až vynález dvoučinného parního stroje Jamese Watta (1736 - 1819). Další jména, která je potřeba vzpomenout jsou Francouz Nicolas Joseph Cugnot (1725 - 1804; 1769 - parovůz), Richard Trevithick (1771 - 1833; aplikace zdokonaleného Wattova parního stroje na lokomotivu), George Stephenson (1781 - 1848; lokomotiva) a další.