V paroplynovém cyklu se pro zvýšení účinnosti parního cyklu využívají spaliny
obvykle ze spalovacích turbín. Pro účinnost tepelných
cyklů platí, že je tím vyšší, čím vyšší je střední teplota, při níž
přivádíme teplo do oběhu, a čím nižší je střední teplota, při níž teplo z
oběhu odvádíme. Účinnost tepelného cyklu tedy zvýšíme i spojením parního a
plynového cyklu s využitím jejich specifických vlastností. Samotný výraz
“paroplynový cyklus” je vlastně zjednodušený, protože z termodynamického
hlediska se jedná o dva oběhy: parní a plynový. Historie:
První pokus o realizaci paroplynového zařízení je přisuzován ruskému námořnímu
důstojníkovi P. D. Kuzminskému, který v letech 1892 až 1900 postavil první
směšovací paroplynové zařízení pro pohon lodí. Spalovací komora, v níž byl
spalován kerosin, byla intenzívně chlazena vodou o tlaku asi 5 MPa. Po seškrcení
ohřáté vody byla vzniklá pára směšována se spalinami a tato směs byla zaváděna
do turbíny. Přidáváním páry do spalin sledoval Kuzminskij zvýšení hmotnostního
toku turbínou, a tím i zvýšení jejího výkonu vzhledem k příkonu kompresoru, což
byla z hlediska dosažení přebytku výkonu u spalovací turbíny při tehdejší úrovni
znalostí v konstrukci turbín a kompresorů zásadní otázka. Přidáváním vodní
páry do spalin mělo současně snížit teplotu spalin před turbínou vzhledem k tehdy
dosažitelné žáropevnosti materiálu. Účinnost zařízení byla malá - asi 3 %.
© Copyright Simopt, s.r.o. 1999
|
|