PAROPLYNOVÝ CYKLUS
V paroplynovém cyklu se pro zvýšení účinnosti parního cyklu využívají spaliny obvykle ze spalovacích turbín. Pro účinnost tepelných cyklů platí, že je tím vyšší, čím vyšší je střední teplota, při níž přivádíme teplo do oběhu, a čím nižší je střední teplota, při níž teplo z oběhu odvádíme. Účinnost tepelného cyklu tedy zvýšíme i spojením parního a plynového cyklu s využitím jejich specifických vlastností. Samotný výraz “paroplynový cyklus” je vlastně zjednodušený, protože z termodynamického hlediska se jedná o dva oběhy: parní a plynový.

Historie:
První pokus o realizaci paroplynového zařízení je přisuzován ruskému námořnímu důstojníkovi P. D. Kuzminskému, který v letech 1892 až 1900 postavil první směšovací paroplynové zařízení pro pohon lodí. Spalovací komora, v níž byl spalován kerosin, byla intenzívně chlazena vodou o tlaku asi 5 MPa. Po seškrcení ohřáté vody byla vzniklá pára směšována se spalinami a tato směs byla zaváděna do turbíny. Přidáváním páry do spalin sledoval Kuzminskij zvýšení hmotnostního toku turbínou, a tím i zvýšení jejího výkonu vzhledem k příkonu kompresoru, což byla z hlediska dosažení přebytku výkonu u spalovací turbíny při tehdejší úrovni znalostí v konstrukci turbín a kompresorů zásadní otázka. Přidáváním vodní páry do spalin mělo současně snížit teplotu spalin před turbínou vzhledem k tehdy dosažitelné žáropevnosti materiálu. Účinnost zařízení byla malá - asi 3 %.

Schéma elektrárny s paroplynovým cyklem


© Copyright Simopt, s.r.o. 1999